Období vzdoru: 11krát o tom, co dítě prožívá a jak ho podpořit

Období vzdoru je nejednou krušné a frustrující, ale pro dítě představuje důležitou etapu vývoje. Právě teď si začíná uvědomovat vlastní vůli a možnost samostatnosti. Máte synka nebo dcerku, u nichž se první vzdor spojil už s prvními samostatnými kroky? I to je možné! Jak celá tato fáze probíhá a jak ji zvládnout bez zbytečných nervů? 

Mnohé oddané rodiče překvapí, jak brzy a s jakou intenzitou dokáže období vzdoru nastoupit. Váš drobeček s nadšením zvládá první samostatné kroky, v myšlenkách se kocháte představami, co nového vás díky tomu každý den čeká, ale on najednou vytrvale trucuje nebo ječí, pokud se mu cokoli znelíbí

Dříve nebo později, alespoň v náznacích 

Vzdor se nemusí objevit mezi druhými a třetími narozeninami, jak to obecně většina rodičů očekává. Noční můra může přijít krátce po oslavě prvních narozenin, klidně ve 14 měsících, kdy dítě přijde na chuť kouzelnému a emocemi podbarvenému slovíčku „ne!“

Ani projevy vzdoru se nedají zobecňovat. Odborníci připomínají, že závisí na individuálních vývojových a povahových vlastnostech dítěte. Velké emoce typu hněv, frustrace nebo i extrémně silná potřeba bezpečí, se mohou ohlásit kolem 15. měsíce života, ale mohou čekat „v koutě“ a v plné síle „zaútočí“ až na pětiletého předškoláka. Nebo budete rodiči dítěte, u kterého to všechno proběhne tak nějak hladce a po pár letech si řeknete: „Období vzdoru? Á, to bylo tehdy, když si Míša na dovolené za nic na světě nechtěl obléknout pláštěnku?“ 

Ne, ne, ne, já sama! 

Zažila to i Andrea, maminka dnes už 7leté Niny a 4letého Samka. Zatímco syn je klidné dítě, s dcerou si užila své celá rodina. Začalo to oblékáním. „Přibližně ve třech letech. Vybrala jsem jí oblečení a jako každý den jsem jí chtěla s převlečením pomoci. Tehdy dostala obrovský záchvat vzteku. Rozkřičela se, pak začala plakat, házela sebou o zem, dokud jsem neustoupila a nenechala ji vybrat si věci ze skříně podle jejího gusta. Nejdříve jsem si myslela, že jsem něco pokazila. Ale situace se opakovala bez ohledu na to, kdo jí chtěl pomáhat. Naše Nina se tedy od tří let obléká sama. Doteď si pamatuji všechna ta hororová rána.“ 

Maminka po nějaké době s dceřinými manýry navenek přestala bojovat. „Výsledkem bylo, že malé někdy chybělo tílko, jindy si odmítla dát bundičku nebo čepici, přestože bylo chladno. Nebo na sebe naopak hala bala navlékla tepláky i sukýnku. Odsuzovala mě máma i tchyně. Nedokázaly pochopit, jak to můžu dovolit.“ 

U Niny se vzdor projevoval i v jiných situacích. „Na hřišti házela kamínky po dětech, nepomáhalo žádné domlouvání. Odmítala jet výtahem nebo vystoupit z auta, jídlo jedla zásadně jen rukama, pokud vůbec. Odpovědí na každý náš příkaz bylo automaticky ‚ne‘ nebo ‚já, já sama‘.“ 

Nezbývá než jen koukat? 

Pomohlo vůbec něco? Andrea si o období vzdoru hodně četla, a také intuitivně tušila, že v afektových situacích nemá význam nic vysvětlovat, už vůbec ne zakazovat nebo dokonce trestat. „Když to přišlo, sklonila jsem se nebo klekla k dcerce, chytila ​​jsem ji za ruce, podívala se jí do očí a tichým hlasem jsem se ji snažila uklidnit. Dbala jsem na dodržování jejího denního režimu, protože únava nebo hlad její reakce ještě zesilovaly.“ 

Jsou vám takové situace povědomé? Očekáváte je každým dnem? Fáze vzdoru souvisí se snahou malých dětí osamostatnit se a odborníci vystrašených rodičů ujišťují, že do nástupu do první třídy obvykle pomine. Přinášíme vám 11 tipů, jak je zvládat. 

11krát o zdravém dětském vzdorování  

Přestože je to náročné, zkuste si uvědomit, že dítě zatím nedokáže své emoce zpracovat jinak než záchvaty vzteku či tvrdohlavosti. 

Z vývojového hlediska se chová naprosto přirozeně, takže nečekejte, že to pomine ze dne na den. A buďte trpěliví, protože ne každou kritickou situaci se vám podaří zvládnout ideálně nebo klidně. Buďte dítěti oporou, doprovázejte ho tímto obdobím, ukazujte mu, jak může své emoce rozpoznávat, pojmenovat a postupně zpracovávat: 

1. Stanovte předem jasná pravidla a hranice 

Pokud to jde, dejte dítěti na výběr: „Chceš modré, nebo zelené tričko?“ „Chceš jít po schodech, nebo výtahem?“.  

Pokud to není možné, určete mu přesné limity. Používejte krátké a jednoduché věty: „Sladkost už dnes nedostaneš.“ „Teď odcházíme.“ „Další pohádka v televizi už nebude.“ 

Vytvořte dítěti v pokojíčku koutek vzdoru, kde může více „vyvádět“ a požádejte i ostatní lidi z okruhu nejbližších, aby důsledně dodržovali pravidla, která jste stanovili. 

2. Neakceptujte agresivní chování 

Důsledně trvejte na zákazech ve věcech, které dítě prostě nesmí dělat. Dejte najevo, že bití, kopání, kousání je nepřípustné. Stačí krátké věty: „Bít kamaráda nesmíš.“ „Zlobit se na mě můžeš, kopat mě ne.“ Teprve později, když afekt pomine, můžete začít vysvětlovat, proč se takto nesvobodně chovat. 

3. Učte dítě pojmenovávat pocity  

Dokud je dítě v záchvatu vzdoru, přesvědčovací taktiky nepomohou. Snažte se spíše pojmenovat jeho momentální pocit: „Teď jsi velmi rozzlobený.“ „Je ti líto, že odcházíme ze hřiště.“ Když přijmete jeho emoci bez kritického komentáře, neznamená to, že souhlasíte s jeho nevhodným chováním. 

4. Nabídněte mu bezpečný prostor 

Jedno dítě ve chvílích vzdoru vyžaduje přímý oční kontakt, pohlazující dotek nebo až pevné objetí, jiné naopak potřebuje odstup a odmítá všechny projevy důvěry. Vždy ale pomohou slova navozující pocit bezpečí: „Jsem tady, když budeš chtít.“ „Pomohu ti uklidnit se.“

5. Dovolte mu zkoušet nové věci a konat samostatně 

Pokud chce mrňous udělat něco sám, nechte ho. Samozřejmě, nesmí to být nebezpečné. Dítě rychle zjistí, že bota obutá naopak tlačí a sandálky se v dešti postarají o naprosto mokré ponožky. 

K tomuto bodu patří přiměřená pochvala za spolupráci (ale ne dětská párty za uklizené hračky) i pravidlo zbytečně nekritizovat problémové chování. V takovém případě dítěti ukažte nebo popište vhodný způsob chování. 

6. Na každou změnu dítě připravte  

Dejte mu čas připravit se na změnu programu nebo přechod na jinou činnost: „Za chvíli půjdeme nakupovat.“ „Za pět minut půjdeme do postýlky.“ „Rozluč se s Hankou, protože musíme jít domů.“ Rozhodně ho náhle nevytrhávejte z oblíbené aktivity. Patří k tomu zlaté pravidlo, že ani pohádka v televizi se nevypíná náhle a bez varování, když je na ni dítě ještě emočně napojené. 

7. Každé dítě má jiný temperament a jiné potřeby 

To, co fungovalo u staršího sourozence, nemusí fungovat na mladšího. Ani rady maminek na hřišti nemusí pasovat ve vaší situaci. Nestavte vlastní zkušenosti a ověřené „výchovné“ tipy z minulosti nad jedinečnost osobnosti vašeho potomka. 

8. Dodržujte denní režim dítěte 

Některé situace zvyšují pravděpodobnost vzdoru. Mnohým se však dá předcházet. Důležité je, aby dítě mělo pravidelný denní režim, dostatek spánku a nebylo unavené, hladové ani žíznivé

Samozřejmě to ne vždy jde dodržet, zvlášť když musíte jít k lékaři, na návštěvu, když jste uprostřed dlouhé cesty nebo se připravujete na výlet nebo dovolenou. Pozor, i obrovská radost může vyvolat záchvat vzdoru – pořád je to emoce, kterou se dítě teprve učí zvládat.

9. Reagujte klidně 

Mluvte s dítětem co nejklidnějším tónem. Reagujte bez ironie a jiných podtónů – dítě jim nerozumí, ale vycítí je. Je nesmírně náročné ovládat se, jste-li unavení, máte spoustu povinností v práci nebo domácnosti. Křik a hněv z vaší strany nepomohou, naopak konflikt mezi vámi a dítětem se jen vyhrotí

Dítě nekritizujte, nezesměšňujte ho, nebojujte s ním. Rozhodně ho netrestejte. Uvědomte si, že nevzdoruje proto, aby vás rozzlobilo, ale proto, že ještě neumí zvládat své pocity. 

10. Zachovejte si odstup 

Pokud je to možné, nevěnujte záchvatům vzdoru příliš velkou pozornost. Většina dětí se po chvíli uklidní. Připomínejte si, že nyní spolu prožíváte vývojové období, které je sice obtížné, ale jednou pomine. Nepodléhejte pocitům selhání.

11. Nenechte se znejistit rodinou a okolím 

Učte se zvládat tlak okolí i nevyžádané rady. Poznámek jako „to dítě je hrozně nevychované“, „ty jsi měla jinou výchovu“ nebo „tohle bych ti nikdy nedovolila“ si nevšímejte. 

Většina lidí – dokonce ani ti, co už sami vychovali děti – si neuvědomuje, že období vzdoru je přirozenou součástí vývoje. Je možné, že vaše mámy a jejich mámy používaly jako výchovnou metodu vařečku, nebo alespoň výhrůžky s vařečkou v ruce, dnes je to však naprosto nepřípustné. 

Nepolevte v dobrých zásadách ani dnes, když nás nejednou moderní komunikační prostředky a sociální sítě atakují příspěvky typu: „I nám občas rodiče naložili, teď jsme tady a nic se nám nestalo.“ 

Ne, nejste špatní rodiče! 

Vzdorovité až agresivní chování v útlém dětském věku neříká nic o tom, jací jste rodiče. Za záchvaty se skrývá jeden hlavní zásadní faktor: vývoj

Mozek dítěte se stále vyvíjí a potřeba autonomie roste rychleji než schopnost zvládat vlastní bezmocnost a frustraci – například když ho náhle vyrušíte ze hry nebo mu zabráníte v činnosti, kterou si chtělo vyzkoušet samo. Takové negativní pocity neumí dítě zpracovat. Nahromadí se v něm hněv, nakonec vybuchne jako malá sopka. Takto si může „testovat“ i stabilitu pravidel a reakcí rodičů a okolí. Nebo jen jednoduše nechápe, proč mu stanovujete určité limity a zákazy. 

Intenzita vzdoru souvisí také s temperamentem. Některé dítě reaguje na frustraci flexibilně, jiné je citlivější. Jedno má výbušnější povahu, druhé je klidnější. 

TIP: Ani hysterický záchvat na veřejnosti neznamená, že selháváte 

Mnozí rodiče se období vzdoru neobávají ani tak kvůli vzdorování doma, jako kvůli situacím na veřejnosti. Pláč, křik, házení sebou o zem nebo odmítání spolupracovat uprostřed obchodu, v autobuse nebo na hřišti dokážou být velmi stresující. Často se přidává pocit, že vás ostatní lidé pozorují, soudí a že v jejich očích jako rodič selháváte. 

I při silném afektu na veřejnosti platí, že dítě nebojuje proti vám. Bojuje s emocemi, které neumí ovládnout. Nejvíce mu pomůže trpělivý dospělý, který se postará o jeho bezpečí a s vysvětlováním počká až na chvíli, kdy afekt pomine a dítě se uklidní. Klidná a laskavá reakce odzbrojí i zvědavce připravené soudit a rozdávat nevyžádané rady.

Je třeba jít k odborníkovi? 

Pozornost zvyšte, pokud jsou projevy vzdoru a agresivity v porovnání s vrstevníky výrazně intenzivnější, trvají déle, objevují se mimo typické věkové období, nebo pokud se spojují se sebepoškozováním. Za takovým chováním se již mohou skrývat úzkostné stavy, stres spojený například s konfliktním prostředím nebo i tělesná onemocnění. Tehdy je namístě poradit se s dětským lékařem, psychologem nebo speciálním pedagogem. 

Malá Nina z úvodu článku už má za sebou první třídu. Záchvaty pominuly, je vzorná školačka, přestože se nadále nekompromisně obléká sama. „Je to rebelka a má soutěživou povahu, v pubertě si s ní asi ještě užijeme,“ míní Andrea. A mladší syn? A mladší syn? I on se občas snaží prosadit si svou, což je přirozené, ale jeho projevy vzdoru nejsou tak výrazné. I s vrstevníky ve školce vychází bez větších konfliktů.